SKIINTERKRITERIUM 2018

Když asi ve čtvrté třídě základní školy jela moje spolužačka mezinárodní lyžařský závod dětí Skiinterkriterium v Říčkách v Orlických horách, byl jsem přilepen k monitoru našeho televizoru Videoton a pyšný, že Evu znám osobně. Přenos byl přímý (neboli on-line), samozřejmě černobílý s náležitým zrnem a cukáním obrazu. Byla mlha. Když se řekne "Skičko" hned si vybavím pleteného kulicha typu kohout, modré barvy s bílým nebo žlutým pruhem, který tenkrát zdobil organizátory závodu a členy Ski klubu. Bylo to něco! Značka společenské prestiže.

Jako fotograf se znažím vžívat do pocitů závodníků, kteří kreslí, ponořeni do sebe, vzduchem rukama oblouky budoucího slalomu. Byla taky mlha. Slunce jen asi na půl hodiny lízlo sjezdovku v pásu několika metrů. Chci rychle vytěžit z minima maximum, ale ujely mi nohy. Jedu po zadech asi deset metrů níž mimo sjezdovku do lesa. Popruh foťáku se mi motá kolem krku, stahaje jako oprátka a sníh všude. Pobavení servisáci se ptají: V pohodě? Říkám: Jasně! Hledám jen lepší místo pro záběr :-) Snažím se trapas rozmělnit humorem a drápu se zpět. A najednou vkleče koukám. To je ten správný úhel pro dobrou fotku. Našel jsem ho! Příroda hraje :-) 

Navzdory mezinárodnosti si tahle akce uchovává jakýsi punc rodinného podniku. Ti lidé, organizátoři, mazači chlebů se škvarkama a cibulí, časoměřiči, technici na trati, rozhodčí, upravovači sjezdovky, vrtači děr pro slalomové tyče to dělají evidentně rádi a skoro "zadara". Tyhle "profese" se tu dědí z rodičů na děti a děti jejich dětí. Rodinný cirkus, v dobrém slova smyslu, prostě jede a funguje. A každý s nich také ví: Že kdo maže, ten jede :-)